Krátce po zalétání

Třetí stroj, který brázdil vzduch. PZL-M18 Dromader se svým odvážným pilotem Rujou. Více fotografií najdete zde

Bílovice nad Svitavou - 27.7.2005

Další setkání s liškou Bystrouškou se odehrálo ve středeční podvečer. Tentokrát jsme se rozhodli k prozkoumání lokality, na kterou jsme posledně v dáli hleděli. Hned na vrcholu (kopce) jsme zabočili vpravo a pokračovali podél pole. Postupně jsme minuli různé polní plodiny a na rozcestí jsme se dali doleva doprostřed pole. Stejný záměr měl inženýr, který před mnoha lety elektrifikoval tuto oblast. Zastavili jsme uprostřed a Ruja vyslovil obavu, že by ty dráty mohly mít negativní vliv na naše přijímače. Nesdílel jsem tuto obavu. Dráty VN jsem nepovažoval za soupeře pro Rex 5MPD, ale spíše soupeře pro moje pilotní "umění". Abyste nás neměli za lehkovážníky: dráty nebyly zase tak blízko, létali jsme opačným směrem a měli je za zády. Letka se skládala ze dvou Sagit a Rujova Dromedára. Cesta na které jsme stáli nebyla tak úplně nepoužívaná, jak se na první pohled zdálo a tak jsem po pár minutách musel přeparkovat o půl metru vedle, aby projeli další účastníci ~~silníční~~ polní dopravy.

Průzkumný let podnikla Rujova Sagita. Vhození, nastoupání, pár obratů, první přiblížení, druhé přiblížení, přistání do ruky. Zkrátka pohoda. Dráty VN se tiše chvějí napětím. Jako druhá šla moje Sagita. Opět sarkastická poznámka o akrobatických výchylkách a přeprogramování vysílače. Odevzdal jsem náčiní do rukou povolanému, mému osvědčenému zalétavacímu pilotovi. Ruja odhazuje Sagitu do vzduchu a bojuje o její udržení ve vzduchu. Přistání. Kontrolujeme těžiště pomocí stéblové metody - stéblem trávy jsme odměřili těžiště obou Sagit. Je na stejném místě. Přesto se moje Sagita chová divně. Skelnou páskou umísťujeme olověnou kuličku (doma později zjišťuji, že váží 13g) na špičku. Sagita útočná. Druhý pokus je mnohem klidnější a začíná se podobat letu. Mírné vytrimování a přistání do měkkého polštáře ze vzrostlého prosa. Jdu na to! Motor na plný kotel a zpocenou rukou odhazuji způsobem ala létající talíř moji Sagitu. Stoupám a cítím, že to mám pod kontrolou. Ve výšce vypínám motor a plachtím dolů. Přistávám snad 3m před sebou do měkkého. Spokojenost. Dráty bzučí monotóně na svojí frekvenci - evidentně jedou na jiném kanále. Rušení se nekoná.

Cítím, že je třeba trénovat vzlet a přistání a tak znovu vrhám Sagitu do vzduchu. Stoupám. Ruja se táže, zda může jít také do vzduchu, zda mě nebude jeho o řád omotorovanější Sagita rušit. Vzhledem k barevné odlišnosti záměna nehrozí, leč přesto si rozdělujeme letový prostor. Dvě samokřídla bzučící nad lánem prosa nenechávají lišku Bystroušku na pochybách, že tu má co do činění s dvěma blázny. Letové koridory se občas prolnou a je cítít náznak kombatových ambicí obou samokřídel. Leč kill se nekoná. Přistávám. Ze dvou polí si vybírám tvrdou cestu mezi nimi. Dráty VN tiše ševelí. Další start, opět bez zaváhání. Stoupnání, kroužení, osmičky. Přistávám. Opět na cestu. Moje akumulátory závidí drátům jejich voltáž. Sestava 2sLiPol a Mig280 Spoting nejsou příznivci akčního letu. Pro tuto chvíli mi to nevadí. Sílící vítr rozechvívá dráty VN.

Nechávám se vyfotit v zapadajícím Slunci a uklícím Sagitu do kufru auta. Ruja sestavuje Dromedára a neohroženě ho vrhá do souboje s větrem. Je to víc boj než radost z létání. Opravdu vítr notně zesílil od našeho příjezdu. Několik svižných průletů a Ruja přistává. Dráty se ztrácejí proti šednuvší obloze.

Jako i minule, rekapituluje lety u piva v restauraci u Kocoura. Černého Petra nealkoholického piva jsem si vytáhnul tentokrát já. Dráty s námi nejsou.