Spuštění na vodu...
Parníček
V průběhu "mateřské" dovolené, kterou jsem si vzal po narození našich dvou malých svišťů, jsem při nočním pročítání diskuse na www.mojehobby.cz narazil na thread o parníčku Baf-Baf (viz. www.mo-na-ko.net, jehož plánek vyšel kdysi v ABC (mladých techniků a přírodovědců). Vzpomněl jsem si na jinou ptákovinu, která zhruba v téže době, tedy okolo XVI. sjezdu KSČ, byla v nějakém časopise, dost možná i také v Abíčku. Šlo o papírovou lodičku, kterou dopředu hnala pára. Tenkrát se pokus nezdařil - loďička byla z příliš měkkého papíru, zborcená, teklo do ní, kotel, z vyfouknutého vejce, padal do ohniště - malá svíčka. A protože další den jsme s Oliverem hledali zábavu na odpoledne, uskutečnil jsem stavbu podruhé - tedy parníček po 20-ti letech...
Plánku nemaje, suploval jsem jej fantazií. Malé cvičení z konstruktivní geometrie (v úrovni prvního stupně ZŠ
) bylo hračkou a za chvíli se na stole skvěl malý člun.
Vzhledem k předpokládané rychlosti jsem neprovedl zasklení kapitánské věže a instaloval pouze větrný štítek
z kusu PET láhve. Z drátu, který zbyl po stavbě EASYho, jsem vytvořil několika ohyby držák kotle. Na balkóně jsem
kartónový trup řádně prolakoval, kdy jsem mezi jednotlivými vrstvami přemýšlel, jak asi dobře hoří nitrolakem
prosycený kartón. Následovala výroba kotle. Vzpomněl jsem si na výraz svého otce, který se mu vždy objevil na tváři,
když jsem po něm chtěl, jako každoročně, vyfouknout vejce na hodinu výtvarné výchovy za dob školní docházky.
Minulý týden tu byli tchánovci ze Slovenska a tak zásoba domácích vajec dávala příslib jednak vhodného výběru,
jednak možnosti omylu. Vejce by mělo mít otvory co nejmenší. První vejce se mi rozpadlo v ruce při hloubení druhé
díry. Obsah jsem tedy odloučil do sklenice s tím, že jsem stejně chtěl večeřet smaženici. Druhé vejce dopadlo lépe,
ale jenom o chloupek. První dírka byla krásná, malá, kulatá. Při kutání druhé se mi kousek skořápku udrolil.
No aspoň to šlo líp vyfouknout a skořápku jsem přilepil CA lepidlem. Jednu díru zaslepil a hurá na to.
Oliver dychtivě čekal u vany, manželka nevěřícně koukala. Zážeh pod kotlem - čajová svíčka, naplnění kotle vodou pomocí injekční stříkačky, usazení do držáku a první plavba může začít. Loď se dává do pohybu. Hurá! Ale po pár sekundách zase stojí. Vysvětlení Oliverovi, že to otvorem odešel vzduch z kotle a to že ještě není ono. Teď musíme počkat, až se ve vejci začne tvořit pára...
Manželka už odešla z koupelny, Oliver si našel na hraní v koutě zvon na čištění odpadů a já upírám zraky do vany. Parníček se hýbe, ale nikoliv reaktivním pohonem páry, ale průvanem v koupelně. I ten větrný štítek byl asi zbytečný... Ale co to? Něco se v kotli přeci jenom děje. Nad hladinou se vznáší odér připalujících se zbytků vejce, přeci jenom ještě něco zůstalo vevnitř. Docela smrádek. Nakonec se voda přeci jen dává do varu, ale místo aby unikala připravným otvorem v kotli vzadu, vytlačuje se nedokonale přilepenou skořápkou. Olivera už ani nebaví gumový zvon. Nejede to. Jasně, chyba v šlendriánsky udělaném kotli. Dávám si závazek, vyfouknout další vejce a to tak, jak se má.
Po uložení Olivera jsem opět zalovil v lednici. Nikoliv pro kus žvance, jak je obvyklé, ale pro nový "kotel". S pečlivostí hodináře zhotovuje dvě malé dírky na opačných stranách vejce. Moje netrénované plíce podávají heroický výkon a obsah vejce se pomalu přesouvá ze skořápky ven. Opravdu pomalu. Začínám se "těšit" až naše tři děti přijdou za pár let ze školy s požadavkem, že každé z nich má přinést do výtvarné výchovy dvě vyfouknutá vejce. Asi bych měl začít hrát na nějaký dechový hudební nástroj. Ale neodbíhejme, vejce je prázdné a druhá díra je pečlivě zalepena expoxydem. Tudy neunikne ani molekula páry! Jdu spát.
Snídaně a ranní hygiena je odsunuta až po plavbě. Hodokvas jistě bude završením našeho snažení a odměnou za dobře vykonanou práci. Opět zážeh pod naplněným kotlem. První pohyb dopředu a potom klid. Však to už známe. Za pár chvil je z vejce slyšet syčení. Už to bude, už to musí jet. Flus. Pára vytlačila trochu vody otvorem vzadu, ta stekla po kotli a skápla do svíčky. Zhasnuto. Vida, má to i regulaci! Další pokus - jiné nastavení vejce. Flus. V kotli tma. Další zapálení svíčky a změna polohy, jako pokaždé spojena s menšími popáleninami. Tentokrát voda neutíká, ale ani pára. Z vejce se začíná dýmit a v koupelně to smrdí spáleniskem. Loď se stále majestátně pohupuje na mikrovlnách, které dělá Oliver z nudy kopáním do vany. Čert to vem! Zhasínám plamen a jdu si usmažit tři vejcem které od včera čekají ve sklenici v lednici.
Závěr: Ani druhý experiment provedený po 20-ti letech nepotvrdil schopnost plavby. Jsem sto odpřísáhnout, že na parní pohon nikdy nic jezdit nemůže. Od teď se věnuji zase opět letadlům a pokud mě zase nějaké myšlenky na lodičkaření chytí, určitě to bude na elektriku!