Bezvětří na Výhoně

Mírně chaotické polétání se konalo 31.8. na kopci Výhon v Blučině. Krásné počasí posledního prázdninového dne bylo avizované už dva dny předem rosničkáři a tak první předběžná domluva padla po ICQ s Rujou už v pondělí. Vzal jsem si do práce Sagitu, Puschtru a rádio, do baťůžku kraťasy a kolem třičtvrtě na pět začal "koordinovat" akci, přičemž slovo koordinovat patří vyzdvihnout. Výsledkem bylo, že Ruja se svým synkem stál na Výhoně a já jsem seděl v práci v domění, že se nikam nejde. Nepříliš slibná overtura pokračovala cestou, kdy po té, co jsem se obratně vyhnul dvěma menším kolonám jsem uvízl v jedné velké. Konec prázdnin dělal své a cestovat směrem, kde jsou největší hyper super obchodní centra, nebylo nic moc. Ale každé utrpení má svůj konec a tak jsem o půl hodiny později, než jsem měl, stanul na vrcholu Výhonu. Ruja se synkem z nudy podnikli výpravu dolů pod Malé Terasy - takže po chvíli hledání jsem na ně pokynul, že už jsem jako dorazil. Dalších 10 minut jim trvalo vyškrábat se na vrchol. Sportovní výkon, který museli podat byl vidět na jejich tvářích. Následoval přesun na druhou stranu kopce, aby to málo větru co foukalo, foukalo proti kopci.

"Things can only get better..." se zpívá v jedné písni, ale nebyla to hitovka onoho dne. Po přezkoušení výbavy Puschtry, jsem řízení předal Rujovi, aby jakožto můj oblíbený zalétávací pilot, zkusil zač je toho loket. Puschtra totiž byla od posledního létání mírně upravována: jaksi se zkroutila křidélka (opraveno překroucením nad fénem), potom jsem znovu překontroloval těžiště a vycházelo mi 8mm před předepsaným (dovážil jsem) a pořádně naprogramoval rádio, které bylo dosud nastaveno tak, jak jsem to bleskově spáchal při prvním záletu - viz. Puschtra. První let byl boj o přežití. Puschtra přežila a ukázalo se, že původní těžiště, ačkoliv není dle plánku je rozhodně lepší. Odstranil jsem olůvko a následoval druhý boj o přežití. Začátek vypadal slibně, aspoň z pohledu pozorovatele. Puschtra udělala okruh, ale pak následovalo něco, co z pohledu pozorovatele můžu popsat jenom jako velmi divokou zatáčku, přetažení a ostré zapíchnutí Puschtry do svahu. Snad Ruja dodá jak to v kniplech cítil on. Ozvalo se nepříjemné prasknutí. V polobotkách jsem se spustil ze svahu a vyzvedl Puschtru. Vypadala OK, pouze se jí divně kymácely ocasní plochy. Po ohledání jsme našli praklinu v uhlíkové trubce, která nese ocasky. Nalil jsem tam CA, zastříkal aktivátorem. Zlepšilo se to, ale stále se ozývalo jemné vrzání. Bude to chtít trubku vyměnit. Což není žádná tragédie, jenom nevím, jak ji vysvobodím ze zajetí trupu, kde je zalepena pod ložem přijímače v překližkové přepážce. Rozhodně to bude chtít mírnou brutalitu. Doufám, že Ruja sem dodá nějaké svoje pocity.

Sagity, to jsou jistoty. Puschtra šla pod šípkový keřík a obě Sagity do vzduchu. I mírný závan větru zde docela nosí, takže i moje podmotorovaná Sagita byla ve slušné výšce za necelou minutu. Ruja předváděl akrobatické kreace, já jsem si vychutnával ladný bezmotorový kluz podporovaný mírně svahovým prouděním. Neuvěřitelně otravný hmyz nás kousal do nohou a Ríša se začal nudit. Ruja tedy přistál, dá-li se tomu tak říct - místa zde není nazbyt. Aby všecho nebylo málo, při zasouvání antény na vysílači se mu podařilo ji ulomit. Prostě tento den se moc nepovedl. O pár minut jsem přistál také. Kousání hmyzu do nohou bylo k nevydržení a navíc bylo potřeba postarat se o děti. Ríša už byl notně unaven a moje děti nejspíš už křičely doma (po návratu jsem zjistil, že jsem se nemýlil - křičely).

Tak takové to tedy bylo. Upřímně řečeno, nevím, kdy, a jestli vůbec ještě, Ruju dostanu na Výhon :-)