Blučinský Výhon - poslední letošní polétání?
Poslední polétání s Puschtrou neskončilo bez následků, jak je popsáno v minulém záznamu. Následoval týden oprav, kdy každý den jsem něco dal dohromady. Došlo k sundání potahu na kusu pravé poloviny křídla, výměně náběžky a opravě tuhého potahu, rozdrcenéného nárazem na suchou hrušeň a k vyměně náhonu výškovky, který začal mírně drhnout a pohyb nebyl zcela plynulý a navíc byl provázen jakýmsi lupáním. Vše opraveno, vyladěno, na dvě hodinky o víkendu podepsán opušťák od rodiny. Leč, víkend byl umlžený, uplakaný, k polétání naprosto nevhodný.
Státní svátek, 17. listopadu - WindGuru hlásí chladno, ale větrno. A protože jsem tento svátek musel posvětit prací, rozhodl jsem se zkusit dopoledne "ohoblovat" stráně na Blučinském výhonu. Ráno vykouklo Sluníčko, aby v okamžiku, kdy jsem opouštěl dům, se zatáhlo a na autě přistálo několik sněhových vloček. Inu, Puschtra pojede na výlet, z lítání nic nebude.
Cestou na Blučinu jsem zkoumal, kam vlají vlajky na stožárech. Ač státní svátek, nebyly to vlajky státní, ale vlajky hypermárketů v Nákupní zóně jih. Vítr západní. Docela symbolické pro 17. listopad, což? Ale západní vítr jsem na Výhoně ještě nepotkal a tak mě vrtalo hlavou, jestli tam mám vůbec jet. No, třeba ji aspoň klouznu a podívám se, jestli je vše opraveno jak má.
Statečný stříbrný sršeň Fábie mě vyvezla na vrchol Výhonu. Skutečně, vanul západní vítr. Nechal jsem auto na kopci a sešel ke Stržím na místo, které se označuje jako "U tyčky". Pozná se snadno, je tam železná tyčka držící oznámení o přírodní památce. Navlečený jak pumpa na zimu, na rukou rukavice bez prstů, na hraně strže s větrem přímo proti kopci. Co chtít víc? Snad jen o pět stupňů celsia víc a v termosce čaj. Vše jsem uvedl do provozu, zamával křidélky, zakvrdlal výškovkou a položil jsem Puschtru do větru. Kopec fungoval jako výtah, tak vysoko Pustchra ještě nikdy nebyla. Dovolil jsem si tedy s ní premiérový looping a výkrut. Výkrut nebyl nic pohledného, ale otočení kolem podélné osy to bylo. Opět nastoupat bylo dílem chvilky. Svah nádherně nosil. Dalo se stát proti větru na místě, dělat osmičky nad svahem, Pode mnou Židlochovice osvětlované pruhem Slunce, napravo svítící bílé paneláky Kamenného vrchu. Viditelnost byla špičková.
Najednou jsem měl pocit, že Puschtra létá jako mírně opilá. Podíval jsem se na kniply a ejhle, kniply nejsou v neutrálu. Konečky prstů, naprosto znecitlivělé chladem větru (dle teploměru v autě byly 4 stupně) vysílaly do mozku poněkud "deformovaný" signál. Zkusil jsem tedy prsty mírně rozhýbat a začal jsem uvažovat o přistání. Důležité bylo, aby ta tyčka zůstala jenom lidovým pojmenováním místa a nikoliv mementem o zániku mojí Puschtry. Rozhodl jsem se přistát na kusu louky za mnou. Puschtru jsem poslal mírně pod kopec, stočil ji na sebe, vyhnul se křoví nalevo a posadil ji do půmetrové suché trávy.
Následujících 10 minut jsem se kochal pohledem na krajinu a zaháněl štípavou boles pod nehty na palcích. Palce ne a ne přijít moc k sobě a tak jsem vše sbalil. Ještě kontrola stopek - ukazovaly 17' 24'' letu. Pro mě a Puschtru osobní rekord. Nebýt indispozice palců, dalo by se létat asi do aleluja. Už vím, co budu chtít od Ježíška - dobrou termosku na čaj :-) Vrátil jsem se k autu, vše nalodil a pomalu se vydal na cestu zpět do Brna do práce. Od zítřka má začít mrznout, pokračování tedy bude asi až v příštím roce....