První snímek modelu

Prcek po dvaceti letech

Při scanování plánků "Pro mladé i staré" (viz. Odkazy), jak se rubrika v časopise Modelář dříve nazývala, jsem našel kromě házedel, kluzáků a podobných poletuch i pokojáčka. Tedy model, který dokáže kolem lustru v obýváku vytočit několik koleček a pobavit přihlížející. Pokojáček se jmenoval Večerníček. Před týdnem jsem při nedělním odpoledni pojal nápad, postavit si pokojáčka, ovšem nikoliv Večerníčka. Jak se zmiňuji v části Minulý život..., můj druhý model v životě byl model Prcek. Plánu nemaje, načmáral jsem od oka a po paměti model, který se mu aspoň podobá. Kostra byla za dvě hodiny hotová, když jsem zjistil, že nemám 3 důležité věci: hliníkový plech na ložisko hřídele, korálek (jako axiální ložisko) a potahový papír.

Hliník se odstěhoval do Humpolce

...což se skutečně muselo stát. Jednak mu recesisté v Humpolci postavili na počest slavného filmu pomník, jednak jsem doma nenašel ani jeden vhodný kousek. Situace se vyhrotila natolik, že jsem začal zkoumat vše, co vykazovalo stopové množství hliníku a nemilosrdně to stříhat, abych zjistil, jakou to má tloušťku. Obětí byla i hezká Al krabička od holení Gilette, ale co naplat, 0.2mm plech je k ničemu. Nadějně vypadala plechovka od Coca-Coly, ve které sídlí tužky. Vlastně sídlily. Nyní jsou bezdomovci povalující se v šuplíku. Plášť plechovky je k ničemu, ale dno je z hliníku 0.35mm. Nic moc, ale protože v současnosti nemám větší ambice, než výše míněné kroužení u lustru, mohlo by to stačit a tenkou gumu udržet.

Korálky od Natálky

Jak usilovné bylo hledání hliníkového plechu vhodné tloušťky, tak neméně usilovné bylo hlední malého skleněného korálku. Děti jsou příliš malé, aby vlastnili podobnou věc a tak jsem se musel obrátit na moji ženu. Obětavě mi nabídla k rozbrání náramek, kde každý korálek měl tak 8 průměr, otvor 2 mm a hmotnost 5 gramů. Tudy tedy cesta taky nevedla. Nezbývalo vyrazit na lov do obchodů. První volba padla na hračkářství Vagner. Beru do ruky košík a kochám se pohledem na liduprázdný obchod. Stále se mi vracely myšlenky na boj, který představovala minulá návštěva dva dny před Štědrým dnem. Doklopýtal jsem k pultu, který skýtal možnost, že by se tak malá věc mohla někde v jeho útrobách ukrývat. Za pultem, ke mě zády stojí prodavačka, vzor 1982. Po chvilce přešlapování si uvědomila, že asi neodejdu a otočila se ke mě.
"Prosím vás, potřeboval bych malé skleněné korálky."
"Korálky?", zeptala se a dívala se kolem pultu.
"To nemáme", odvětila a byl jsem nahranej. Poděkoval jsem, otočil se na podpadku a vyrazil vrátit prázdný košík. Se svačinou v ruce se proti mě zjevila další prodavačka a pravila, že jestli něco potřebuju, ať se zeptám. Poděkoval jsem s tím, že už jsem se ptal u pultu, ale že to co chci nemají. Poslední slova zaujaly pokladní, která nejspíš v tu chvíli přemýšlela, jaký nový hit sháním, že ani oni, s kompletní sadou Lego a hraček Bruder mě nemohou uspokojit.
"Co jste potřeboval?", zvědavost jí nedala.
"Ale malé skleněné korálky", odpovídám a odhazuji prázdný košík na hromadu ostatních.
"To přece máme u pultu", skrze svačinu praví druhá prodavačka a táhne mě k pultu, u kterého jsem stál před několika vteřinama. Před několika tak málo vteřinama. že prodavačka, vzor 1982 stále civí na pult. Korálky jsou v misce asi půl metru od ní. Jsem zahrnut spoustou krabiček se spoustou korálků ve spoustě barevnných mutací.
"Jsou to ony?", ptá se druhá prodavačka, ta se svačinou.
"Jasně!"
Nabízí mi různé barvy, ale na pokojáka je to celkem jedno. Beru medový odstín a po očku sleduji první prodavačku, vzor 1982, jak se stává za pultem menší a menší až byla nejmenší prodavačka v hračkářství, jakou jsem kdy viděl. Když zaplatím a odcházím, zaslechnu dialog, kterému se u nás v práci říká familiárně "pojeb". Kvůli blbým korálkům pro jednoho podivína a to ještě netuší k čemu to mám. Ale já nebyl ten, kdo říkal "nemáme".

Kondenzátorák

je název papíru. Hnědý, průsvitný, neprodyšný, původně sloužící k výrobě kondenzátorů. Rolička, mnoho let stará, zůstala ušetřena všech očistných procesů v bytě mých rodičů a tak když jsem ji loni našel, to už jsem opět modelařil, přestěhoval jsem ji domů a dobře schoval. A to byl kámen úrazu. Podobně jako veverka, která si často zahrabe oříšek a pak neví kam, ani já jsem nevěděl. Prosmýčil jsem modelářské skrýše v celém bytě a nic. Nakonec jsem se vrátil na první místo, kde jsem začal hledat a tentokrát jsem hledal důkladně. Byl tam. Po mírném přežehlení, kondenzátorák jak za mlada.

Happy end

Pak už to šlo ráz na ráz a za hodinku práce jsem zasunul baldachýny křídla do papírových trubiček a vyřknul hotovo. Moje žena se na model dívala nevěřícně s tím, že vypadá směšně. To mě nemohlo zastavit v tom, abych ji nanaučil správně žiletkou rozříznou leteckou gumu a tak po chvilce jsme z TAN SuperSport 3x1 udělali 1.5x1. Pro jistotu co nejrychleji utekla do sprchy. A než dokončila hygienu těla, byl model "Prce po dvaceti letech" vyfotografován a zalétnut. Uvidíme, co na něj ráno řekne Oliverek a jakých časů budeme dosahovat...