Jak (ne)dělat povrchovku

Ruja konečně potáhnul svého B & V 215, rodiny vystavily propustky na sobotní dopoledne, můj Saab Tunnan se už půl roku v krabici těší na nový kabátek, kompresor je přichystaný, co by mohlo plány na airbrushový mejdan ještě zhatit?

Přípravy začaly už ve středu. Vydoloval jsem z paměti, jak postavit stříkací pistolku chudých, tak jak jsem ji používal před léty. První, pro menší plochy jsem ubastlil sám, druhou Ruja. Posbírat po krabicích Humbrolky, skleničky na rozmíchání, láhev ředidla, lak a v devět ráno stojím před Rujovou garáží. Několik logistických přesunů (auto, stůl,...), Ruja sousedce ukradnul z prádelní šňůry silonku na filtrování barvy (sice tvrdí, že ji šel koupit, ale kde by tak rychle na "Maltecu" sehnal punčochu, že? Ikdyž musím uznat, že krabičku udělal velmi přesvědčivě) a vše je připraveno. Vlastně ne. Motorová zkouška kompresoru. Zapojím do prodlužky a žárovka na stropě zhasne. To asi nebude správná zásuvka - šest ampér na jističi světelného okruhu na je na motor z mražáku opravdu málo. V tuto chvíli ještě netušíme, že tato zásuvka není jediná, komu dnes dojde energie. Nevadí, Ruja se vydává hledat po domě statečnější zásuvku, nachází ji a "na tři hopy" (rozuměj se třema prodlužkama) přivádí silných 230V do garáže. Zásuvka je opravdu lepší a souboj s rozběhovým proudem vyhrává bez ztráty kytičky.

Začneme Tunnanem. Patnáct let jsem nic takového nedělal. Rozmíchám stříbrnou Humbrolku, přefiltruji natáhnu do stříkačky. Zapojíme kompresor, zkouším to na kousek papíru, dle očekávání to dělá co má, tedy rozprašuje barvu. Ladíme tlak přivíráním ventilu na provizorním filtru z plechovky od barvy vystlaném molitanem. Pic, víko plechovky odskakuje. Ruja s výrazem hlavního hrdiny večerníčku "A je to", přináší vázací drát a kleště. Sice pochybuji o tom, že by to udrželo vršek na místě, ale aspoň nám nebude poletovat po garáži. Druhý pokus - vzduchu je akorát, jde se na to! Tunnan se ocitá na stole pod sprškou jemného pigmentu. Uběhne asi hodina, než ze z bílého modelu stane .........model šedý. No jo, ono to moc stříbrné fakt moc není! Letmá kontrola na denním světle ukazuje chybnou volbu barvy v celé svojí nahotě. Ruja mě uklidňuje, že to je stříbrné akorát a vychutnává si cigaretu. Mě Tunnan připadá spíš jako, že ho vytáhli po deseti letech z hangáru a je zaprášený. Nu co, už se s tím stejně nedá nic dělat, pokračujeme v krasojízdě. Přestříkávám ještě slabě krytá místa. Po snad deseti minutách kompresor vypíná - tepelná pojistka. Je 11. hodin, čas docela dobrý na pauzu na oběd. Nechávám Tunnana v krabici pod schody a jedu domů.Šedé mraky nad Brnem prohlubují depresi z šedého Tunnana. Šedá jitrnice k obědu. Krátký odpočinek u TV, ve které běží šedobílý film pro pamětníky.

Kolem pů druhé se vydávám po šedé silnici zpět. Parkuji u šedostříbrného sloupu veřejného osvětlení. Ruja mě vítá s úsměvem a historkou: "Jak ISimův Tunnan málem dvakrát o život přišel". No dobrá, příště ho rozhodně nebudu nechávat pod schody, vystaveného riziku padajících dětských botiček a padající prodlužovačky. Sice je šedý, ale takovou smrt by si nezasloužil. Začínáme s Rujovým B&V. Vybral si, tento den velmi populární kamufláž: tmavě šedé skvrny na světle šedém podkladu. Jak odborník na šedou mu doporučuji odstín - jednu z mých šedých Humbrollek. Po otevření nás přívítala modrá barva, ale po rozmíchání je to skutečně šedá. Jak dneska jinak, že? Rujovi se zdá moc tmavá a tak nakonec vybírá svojí. Začíná nástřik. Jde mu to, talent od přírody. Akorát jeho barva pžipomíná spíš bílou. Tak tohle by nešlo. Druhý pokus s tmavějším odstínem už vypadá lépe. Jedno křídlo, kousek trupu a kompresor opět vypíná. Začínáme mít tušení, že dnes hotovo nebude. Za asistence Rujovi ženy si z jejich zdrojů vařím výbornou kávu. Snažíme se udržet náladu optimistickou konverzací. Další sestup do garáže a Ruja dokončuje vrchní stranu modelu. Vypadá to dobře!

Měníme pistolku za menší, rozmícháváme tmavší šedou na fleky. Ruja provádí nácvik stříkání fleků. Kdyby nebyl vědec, mohl by se živit americkou retuší. Teda, kdyby měl lepší nářadí. Konstatujeme, že by stopa mohla být ostřejší a jdeme laborovat s tlakem. Pic! Víko filtru odskakuje. Tentokrát mu kladivem domlouám tak, že po zbytek akce už drží na místě. S třesoucí rukou se na modelu objevují první šedé skvrny. Bohužel, sem a tam i flíčky z přebytku barvy, tryska se občas ucpe. Jedno křídlo hotovo. Kompresor vypíná na tepelnou pojistku - naše akce začíná spíš připomínat coitus interruptus, než modelářskou práci. Čas je v pytli. Volíme variantu, že odjedu domů, kompresoru dáme tři hodiny oddych a o osmi budeme pokračovat. Tunnana beru s sebou. Však víte...

Doma provedu vážení - násřikem Tunnan přibral 0.3g. V hlavě soupeří dvě myšlenky: nechat to být nebo zkusit lehce přefouknout hliníkovým odstínem.

Je čtvrt na devět a pokračujeme v krasojízdě. Ruja znovu trénuje "hady" na kousku papíru, nedbajíc že se tak okrádá o čas, který mu nekompromisně odměřuje bimetalová tepelná pojistka. Dokončuje druhé křídlo, trup, a pomalu opravuje chybky, kde se co nepovedlo. Cvak. Další "tepelná" pauza. Snažíme se oba najít něco pozitivního, ale nedaří se. Můj argument, že se model oživí pomocí obtisků je vyvracen prohlášením, že černé kříže na šedé kamufláži moc neoživí. Kompresor dovoluje dalších pět minut na opravu několika hadů a pak ukončuje naše snažení. Nemá smysl pokračovat, dokud opravdu nevychladne. Za ty tři litry horkého oleje, co v něm jsou, by se nestyděl ani olejový radiátor z OBI.

Veselá nálada a energie se ztratila, nastupuje doping v podobě rumu, po kterém Ruja ožije aspoň natolik, abychom vše odnosili zpět do sklepa. Podlední pohled na naše celodenní dílo a odjíždím (Tunnana si beru s sebou, však víte). Snad do května, kdy je Rapier Summit v Brně, to dokončíme. Možná se s některými spolupracovníky budeme ale muset rozloučit pro jejich pracovní nekázeň. Vytýkací dopis o porušení pracovní kázně byl již na adresu kompresoru doručen.

.....pokračování příště